Berlín, Německo (Weltexpress). Ve druhé části této série jsme se zabývali snahami „osy změn“ podkopat vliv a sankce Západu. Následující část III nastíní, jak mohou USA a jejich spojenci údajně čelit této „hrozbě“.
„Osa změn“, tvořená Čínou, Ruskem, Íránem a Severní Koreou, představuje vážnou hrozbu pro globální řád vedený USA. Tak to alespoň soudí oba autoři tohoto třídílného shrnutí svého dlouhého eseje, který končí požadavky na novou studenou válku proti ose.
Aby čelily údajně velmi nebezpečné výzvě „osy“, musely by Spojené státy považovat Čínu, Rusko, Írán a Severní Koreu za kolektivní hrozbu, nikoli za izolované aktéry. „Pokud chtějí Spojené státy bojovat proti stále více koordinované ose, nemohou každou hrozbu považovat za izolovaný jev,“ zdůrazňují Andrea Kendall-Taylor a Richard Fontaine ve svém článku v Foreign Affairs. V souladu s tím musí americká zahraniční politika přizpůsobit svou strategii, aby neutralizovala destabilizující účinky spolupráce těchto revizionistických států.
Autoři proto navrhují Washingtonu centrální přístup, který však zní spíše jako reálná satira než jako strategie, kterou lze brát vážně. Jejich přístup spočívá v získání takzvaných „globálních swing states“ (států, které mohou rozhodnout o výsledku voleb) jako Brazílie, Indie, Indonésie, Saúdská Arábie, Jižní Afrika a Turecko pro západní řád. Tyto země mají podle nich dostatečnou geopolitickou váhu, aby ovlivnily budoucí směřování mezinárodního řádu. „Američtí politici by si měli jako prioritu stanovit, aby ‚osa změn‘ v těchto zemích nezískala žádné výhody,“ radí autoři.
Prostřednictvím obchodních pobídek, vojenského angažmá, rozvojové pomoci a diplomacie ze strany USA a Západu by se mělo zabránit tomu, aby tyto swing states poskytovaly nebezpečným členům osy přístup k vojenským základnám, technologiím nebo možnostem obcházení západních sankcí. Autoři však zřejmě nepochopili, že pro USA je tento vlak již dávno pryč.
Na tomto příkladu lze opět vidět, jak hluboce je popírání reality zakořeněno i u amerických odborníků. Zdá se, že stále žijí v oblacích „nepostradatelné“ a všemocné země USA. Víra obou autorů v americkou supervelmoc, která stále bez omezení vládne světu ve své staré velikosti, prosvítá v každém řádku jejich následujících návrhů na řešení problému s „osou změn“.
Nejprve se Washingtonu doporučuje, aby potvrdil své bezpečnostní závazky v regionech, jako je západní Tichomoří, Blízký východ, Korejský poloostrov a východní křídlo NATO. Současně by se však mělo zabránit přímým konfliktům s členy osy. Autoři však varují před oportunistickými agresemi členů osy, kteří by mohli využít příznivých příležitostí: „Pokud by čínská invaze na Tchaj-wan vyvolala vojenskou intervenci USA, Rusko by mohlo být v pokušení zasáhnout proti jiné evropské zemi.“ Aby se takovým scénářům zabránilo, musí se USA a jejich spojenci připravit na souběžné konflikty a posílit schopnosti svých partnerů, aby zůstali schopni jednat ve více regionech současně.
To, co se zde navrhuje, je scénář z 60. a 70. let, kdy USA ještě věřily, že jsou schopny vést a vyhrát současně dvě velké a jednu malou válku v různých regionech světa. Dnes se jim nedaří ani prosadit vůli USA vůči Hútím v Jemenu. A tu jednu malou válku ve Vietnamu USA prohrály právě v tom období, kdy se cítily nejsilnější. Mezi ambicemi a realitou vždy existovala v USA velká propast, dnes však více než kdy jindy.
Ale zpět k autorům, kteří v návalu realismu alespoň uznali, že boj proti ose by vyžadoval „značné zdroje“. „Konfrontace s osou bude drahá,“ uvádějí autoři. (Téměř bankrotující) USA by musely zvýšit své výdaje na obranu, rozvojovou pomoc, diplomacii a strategickou komunikaci. Podpora zemí jako Izrael, Tchaj-wan a Ukrajina, které jsou vystaveny přímým hrozbám ze strany členů osy, je rovněž rozhodující. Komplexní strategie podporovaná napříč politickým spektrem v americkém Kongresu by vyslala jasný signál, že USA jsou odhodlány bránit svou globální vedoucí roli.
Je však třeba ocenit, že autoři uznávají, že pokusy vrážet klín mezi členy osy jsou odsouzeny k neúspěchu. Na rozdíl od 70. let, kdy USA mohly využít rozkolu mezi Čínou a Sovětským svazem, dnes neexistuje žádná srovnatelná ideologická nebo geopolitická rivalita, kterou by Washington mohl využít. Sblížení s Ruskem nebo Čínou by pravděpodobně vyžadovalo uznání jejich sfér vlivu ze strany USA – cenu, kterou by USA neměly platit, domnívají se oba američtí zastánci studené války.
Na konci své práce pak přichází obvyklá americká sebechvála. Navzdory údajné hrozbě ze strany „osy změn“ autoři v časopise Foreign Affairs zdůrazňují sebevědomí Západu: „Západ má vše, co potřebuje, aby v této soutěži zvítězil.“
Kombinovaná ekonomická síla, vojenská převaha, geografické výhody a přitažlivost západních hodnot tvoří silný základ, píší autoři v době, kdy již nelze popřít úpadek Evropy a kdy v politicky a sociálně polarizovaných USA hrozí občanská válka. Autoři nicméně požadují, aby pro Washington nepřicházelo v úvahu ustoupení USA z jejich dominantní pozice na globální scéně a ztráta kontroly nad důležitými regiony světa.
Varují, že rostoucí spolupráce osy již přispěla ke konfliktům, jako je útok Hamásu na Izrael nebo převzetí Náhorního Karabachu Ázerbájdžánem. Normalizace alternativních pravidel osou navíc povzbuzuje potenciální agresory a oslabuje strach z mezinárodní izolace.
Aby zachovaly stávající pořádek, musí USA a jejich spojenci posílit současný světový řád, navázat nová partnerství, narušit spolupráci osy a rozhodným způsobem zasáhnout proti státům, které nejaktivněji podkopávají pravidla založená na západním řádu. Autoři uzavírají slovy: „Je pravděpodobně nemožné zabránit vzniku této nové osy, ale je možné zabránit tomu, aby svrhla současný systém.“
